Zvuk

Zdroj zvukového vlnění se nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, nazýváme vodič zvuku. Vodič zvuku, obyčejně vzduch, zprostředkovává spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (detektorem), kterým může být ucho, mikrofon nebo snímač zvuku. Zvuky se šíří i kalpalinami (např. vodou) a pevnými látkami (např. stěnami domu).

Pro naší potřebu zpracování zvukové složky digitálního obrazového záznamu, úpravám a zpracování zvuku na počítači obecně, nám zatím bude stačit rozdělení zvuků na hudební (tóny) a nehudební (hluky, ruchy). Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky, nebo různé hudební nástroje. Jako hluky (ruchy) označujeme nepravidelné zvuky (např. vítr, výstřel, běžící motor apod.). Dalším typem zvuku, se kterým budeme pracovat při úpravách audio a video záznamů je mluvená řeč.

Každý zvuk, hudební i nehudební, se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, s kterou je rovnocenná veličina nazývaná hladina intenzity zvuku měřená v dB, a fyziologickou hladinou své hlasitosti. Mimo to se hudební zvuky vyznačují ještě frekvencí, která určuje jejich výšku. Třetí základní vlastností zvuku je průběh kmitání, ovlivňující jeho zabarvení. S těmito parametry se setkáme   při úpravách zvuku v audioeditačních programech při použití efektových audiofiltrů.

Na závěr tohoto úvodu si ještě uvedeme několik perametrů důležitých pro lidské ucho:

Frekvenční rozsah zvuku, který většina lidí vnímá, začíná kolem 20 Hz a dosahuje ke 20 kHz. S rostoucím věkem horní hranice výrazně klesá. Nejvýznamnější rozsah je 2–4 kHz, který je nejdůležitější pro srozumitelnost řeči a na nějž je lidské ucho nejcitlivější. Nejvyšší informační hodnota řeči je přenášena v pásmu 0,5–2 kHz.